Petr Staněk, známý český indián a koňák, nás poprosil, zdali bychom nezahráli na malé párty, kterou připravil společně se svou ženou pro své kolegy indiány a koňáky, s nimiž dělá krásné a originální akce zaměřené na indiánštinu, dětské tábory etc…
Řekl jen, že zahrajeme tak dvě hoďky navečer u nich doma na dvorečku u zahrady, budou tam prima lidi i s dětmi, bude to neformální a neorganizované. Protože ho máme rádi, tak jsme samozřejmě rádi svolili…
Prý se jejich domeček nehledá těžce – zadem k „Soru“ v Libchavách, druhá odbočka přes mostek vpravo, na zahradě viditelné tee-pee… Nooo… Hledali jsme těžce, část kapely skončila až v Libchavách Českých vzdálených pěkných pár kilometrů od místa akce, ale nakonec jsme se díky mobilům přece jen našli a dorazili na místo.
„Podium“ mělo metr a půl na dva, elektrika šla střídavě, hned vedle pískoviště s dětmi, lavičky, zahrádečka, stan, ohniště, lidičky – vše se odehrávalo na place čtyři krát šest metrů a bylo to skvělé! Od nedalekého potoka sice hned poté, co zalezlo slunéčko, začala táhnout pěkně vlezlá zima, ale to nic. Řekli jsme si, že to je vlastně hezký trénink na hraní, které jsme slíbili organizátorům Ústeckých Vánoc na úvod prosince přímo na rynku…
Bylo to super! Poprvé za celou existenci Těžké doby se mi podařilo zapomenout doma všechny papíry, takže jsem k velkému obveselení zbytku kapely poprvé zpíval a hrál opravdu jen z hlavy, ale kupodivu to docela šlo - prostě když musíš, tak musíš! Náš repertoir opět zabíral, do široké obce našeho publikumu jsme tak mohli v klidu připsat další zajímavou komunitu indiánů a lidí od koní.
Petrova sympatická a upovídaná žena nám svěřila, že nechtěla žádné „chajdy, kotlíky, rosy na kolejích ani stánky na levnou krásu“ a že my se svými Mišíky, Stones, Clash, Fish či Jethro Tull jsme přesně to, co si přála. To k našemu velkému a příjemnému překvapení potvrdili i další zúčastnění…
Servis byl jedinečný: skvělé buchtičky, štrůdly a jiné sladkosti, obložené mísečky, gulášky, později také steaky přímo z ohně. K tomu pivínko, kořaličky, čajíčky, kafíčka…
Hráli jsme předjednané dvě hodinky, pak už jen tak improvizovaně, pohodově. Jakýkoli honorář nešlo než odmítnout, neboť jen zmíněný servis byl nad všechny odměny. Ale nakonec jsme si přece jen jednu odměnu dohodli: až přijde čas, Petr, jeho žena a jejich lidé nás i s rodinnými příslušníky povozí na koních. Snad nikdo nespadneme a nepolámeme se. To bychom pak nemohli hrát, že…
KaPo